On je spíš problém v tom, že spousta lidí (se kterými někdy potřebuješ
komunikovat) prostě šifrovat neumí nebo nechce (ať už z lenosti nebo
z jiných důvodů). Takže kus cesty ten e-mail nešifrovaně stejně urazí
a tam se dá zachytit.
Ale pokud by všichni šifrovali, tak na serverech moc nezáleží – agenti
za jejich provozovatelem klidně můžou jít, on jim může klidně i dát
disky, ale zprávy si stejně nepřečtou – maximálně metadata, kdo si s kým
píše (což má sice taky hodnotu, ale to už se utajuje hodně blbě).
Otázka je, jak ochránit tu „první míli“ mezi BFU, se kterým si píšeš
a prvním serverem, který by třeba mohl znát tvůj veřejný klíč a mohl by
zprávu hned zašifrovat. Něco takového mám na TODO seznamu…
A opačným směrem je to ještě horší – když píšeš BFU neschopnému
šifrování, tak by se to zase muselo někde dešifrovat – třeba na jeho
webmailu, který by znal jeho klíč – ten by teoreticky mohl být odvozený
z jeho hesla, takže by ho provozovatel serveru neznal… ale nainstalovat
tomu uživateli keylogger (nebo použít nějaký, který je zabudovaný v MS
Windows) není nic složitého.
Obecně je tohle trochu neřešitelný problém – dokud uživatelé nebudou
ochotní si něco nastudovat a budou chtít jen tupě zadat jméno a heslo do
formuláře na webu, tak jim není moc pomoci.
Kromě toho bych se zaměřil na odhalování a dokumentaci případného
sledování – chce to sbírat důkazy – např. kdy a jak bylo podvržené
SSL/SSH spojení, kdy byla narušena nebo ztracena šifrovaná/podepsaná
zpráva, kdy vracel DNS server „divné“ výsledky, proč má tenhle soubor
jiný kontrolní součet, když ho stahuji z jiné sítě a další anomálie.
Dále je pak dobré posílat falešné zprávy a zkoumat, jestli se jich někdo
chytne, jestli se prozradí tím, že má znalost, kterou by mít neměl. Na
tohle by to chtělo software, který bude na jedné straně generovat
falešné zprávy a na druhé je zahazovat, aby nemátly příjemce, ale jen
MITM útočníky.
V ČR se rozmáhají odposlechy mobilních telefonů, ve kterých nemá prsty policie ani další úřady. Policie prý prokazatelně ví o jednom až dvou přístrojích „Agáta“ (IMSI Catcher) na našem území, které jsou v soukromých rukou (ale neví, ve kterých).
V Austrálii se zkouší používání kamer (s dalšími technologiemi, například na rozpoznávání obličejů) na malých bezpilotních vrtulnících. V USA jdou tyto prostředky již do ostrého nasazení.
V Německu budou zítra volby a zjistilo se, že ve školách používaný filtr cenzuruje web Pirátské strany. Web je v kategorii „nelegální drogy“, protože Piráti mají v programu legalizaci marihuany.
Pirátské noviny vydaly v pondělí článek o „Bublanově zákonu“, který v roce 2008 zpřísnil zákaz zakrývání obličeje při shromáždění tak, že už není třeba, aby probíhal policejní zákrok (maskování je zakázáno obecně). Ovšem v Kanadě jsou mnohem dál.
V několika bezpečnostních konferencích se objevil text upozorňující na to, že jediná firma MarkMonitor ovládá domény Googlu, Facebooku i Applu a navíc má právo vydávat nejen k těmto doménám vlastní SSL certifikáty.
Nizozemský soud nařídil obecnou cenzuru The Pirate Bay – blokace se tedy nevztahuje jen na samotný server thepiratebay.org, ale i na reverzní proxy servery, které k němu umožňují nepřímý přístup. Píše AbcLinuxu. Cenzura TPB je nařízena i ve Velké Británii.
Britský premiér David Cameron představil plán na povinné blokování veškeré pornografie na Internetu. Blokování by se vypínalo explicitně na žádost zákazníka ISP.
4. květen je Mezinárodním dnem proti DRM (digital restrictions management). Zatímco u stahované hudby se podařilo DRM z velké části porazit a uživatelé nejsou tolik omezováni (např. si mohou nahrát zakoupenou skladbu do libovolného přehrávače), je DRM stále větším problémem v oblasti elektronických knih – uživatelé nemůžou takové knihy půjčovat kamarádům nebo je po přečtení prodat (jako by to udělali s papírovou knihou), jsou sledováni, jaké knihy čtou a někdy dochází i k mazání „závadných“ knih z čteček uživatelů bez jejich vědomí.
Šifrování, BFU, detekce a falešné zprávy
On je spíš problém v tom, že spousta lidí (se kterými někdy potřebuješ komunikovat) prostě šifrovat neumí nebo nechce (ať už z lenosti nebo z jiných důvodů). Takže kus cesty ten e-mail nešifrovaně stejně urazí a tam se dá zachytit.
Ale pokud by všichni šifrovali, tak na serverech moc nezáleží – agenti za jejich provozovatelem klidně můžou jít, on jim může klidně i dát disky, ale zprávy si stejně nepřečtou – maximálně metadata, kdo si s kým píše (což má sice taky hodnotu, ale to už se utajuje hodně blbě).
Otázka je, jak ochránit tu „první míli“ mezi BFU, se kterým si píšeš a prvním serverem, který by třeba mohl znát tvůj veřejný klíč a mohl by zprávu hned zašifrovat. Něco takového mám na TODO seznamu…
A opačným směrem je to ještě horší – když píšeš BFU neschopnému šifrování, tak by se to zase muselo někde dešifrovat – třeba na jeho webmailu, který by znal jeho klíč – ten by teoreticky mohl být odvozený z jeho hesla, takže by ho provozovatel serveru neznal… ale nainstalovat tomu uživateli keylogger (nebo použít nějaký, který je zabudovaný v MS Windows) není nic složitého.
Obecně je tohle trochu neřešitelný problém – dokud uživatelé nebudou ochotní si něco nastudovat a budou chtít jen tupě zadat jméno a heslo do formuláře na webu, tak jim není moc pomoci.
Kromě toho bych se zaměřil na odhalování a dokumentaci případného sledování – chce to sbírat důkazy – např. kdy a jak bylo podvržené SSL/SSH spojení, kdy byla narušena nebo ztracena šifrovaná/podepsaná zpráva, kdy vracel DNS server „divné“ výsledky, proč má tenhle soubor jiný kontrolní součet, když ho stahuji z jiné sítě a další anomálie. Dále je pak dobré posílat falešné zprávy a zkoumat, jestli se jich někdo chytne, jestli se prozradí tím, že má znalost, kterou by mít neměl. Na tohle by to chtělo software, který bude na jedné straně generovat falešné zprávy a na druhé je zahazovat, aby nemátly příjemce, ale jen MITM útočníky.