Co je to publikování? Nepočítám sem násilí, kdy bys město zasypal letáky nebo nahnal lidi do místnosti a tam je donutil číst svoje bláboly. Vydat přece můžeš cokoli, ale aby ta informace měla nějaký dopad, musí tu být vůle na straně příjemce – někdo si ty noviny musí chtít koupit nebo musí chtít kliknout na tvoji webovou stránku. Ona publikovaná informace dorazí tak jen k těm, kdo ji chtějí přijímat. A ostatní jim do toho nemají, co kecat – je to pouze věc šiřitele a příjemce informace. Je to podobný případ, jako kdyby se dva lidé sešli v parku na lavičce a o něčem si povídali. Přece jim taky nikdo nebude nakazovat, o čem si smějí povídat. Nebo ano? A v případě webu se ti lidé nescházejí osobně, ale virtuálně, nesedí na lavičce, ale připojí se ke společnému serveru… princip je ale stejný.
Snowden leaknul a Bruce Schneier komentuje: NSA nutí výrobce softwaru přidávat backdoory, které lze potom vysvětlit jako chyba (1, 2, 3… netvrdím, že jde o konkrétní případy podstrčeného backdooru, jen pro ilustraci) a taky
Na webech některých britských firem (příklad) můžete nalézt logo, kterým se firmy chlubí spoluprací s Metropolitní policií – jedná se zřejmě o předávání informací o tom, kdo si co v daném obchodě koupil. Motto Metropolitní policie zní „Total Policing“ – tedy totální kontrola či absolutní dohled.
Pastafarián v americkém Texasu vyhrál svoji bitvu s úřady a na fotografii na řidičském průkazu může mít cedník na hlavě. Článek zmiňuje i Lukáše Nového, který s takovou fotografií na brněnském magistrátu uspěl, ale následně se proti ní postavilo ministerstvo vnitra.
Ladara Levisona, provozovatele nedávno skončivší e-mailové služby Lavabit, pronásledují právníci americké vlády. Nesmí k tomu ale sdělovat žádné podrobnosti, protože by tím spáchal trestný čin.
I když si povypínáte v prohlížeči cookies, JavaScript, Local Storage a další podobné věci, stále jste poměrně dobře sledovatelní. Pro účely efektivního cachování obsahu se totiž používá tzv. ETag, umožňující jeho jednoznačnou identifikaci. A i ten lze využít ke sledování velmi podobně jako třeba cookies.
Podle deníku Independent, který čerpal ze Snowdenových materiálů, má Velká Británie v některém ze středovýchodních států tajnou základnu pro odposlech internetových dat. Data sbírá agentura GCHQ, která je následně poskytuje i americké NSA.
Bývalý americký voják Bradley Manning byl odsouzen na 35 let do vězení. Od celkové výše bude odečten čas strávený ve vazbě plus 112 dní za špatné podmínky na začátku vazby. Za vynesení tajných informací obžaloba žádala šedesátiletý trest. Rozsudek bude přezkoumán vojenským kriminálním odvolacím soudem, může ho přezkoumat také velitel vojenského okrsku.
Zákon o bezpečnosti vládních komunikací (GCSB) úspěšně prošel třetím čtením v novozélandském parlamentu. Přestože byl deklarován jako zvýšení dohledu nad tajnými službami, kritici o zákonu hovoří jako o omezení svobody projevu a ochrany soukromí, a to zejména usnadněním sledování komunikace.
Co je to publikování?
Co je to publikování? Nepočítám sem násilí, kdy bys město zasypal letáky nebo nahnal lidi do místnosti a tam je donutil číst svoje bláboly. Vydat přece můžeš cokoli, ale aby ta informace měla nějaký dopad, musí tu být vůle na straně příjemce – někdo si ty noviny musí chtít koupit nebo musí chtít kliknout na tvoji webovou stránku. Ona publikovaná informace dorazí tak jen k těm, kdo ji chtějí přijímat. A ostatní jim do toho nemají, co kecat – je to pouze věc šiřitele a příjemce informace. Je to podobný případ, jako kdyby se dva lidé sešli v parku na lavičce a o něčem si povídali. Přece jim taky nikdo nebude nakazovat, o čem si smějí povídat. Nebo ano? A v případě webu se ti lidé nescházejí osobně, ale virtuálně, nesedí na lavičce, ale připojí se ke společnému serveru… princip je ale stejný.